Dva dny nekvalitního spánku, o den zpožděný let, přespání v hotelu v Aténách, přejetá noha, tři dny bez výměny ponožek a mnoho dalších zážitků, kterých bylo na dva dny vcelku mnoho. Myslím si, že je čas napsat stručně pár prvních zážitků a dojmů spojených s cestou na erasmus do řeckého města Heraklionu (Ηράκλειο).
Pozn.: Kratší verzi stejných informací, které se liší v odhadech času a vzdálenosti, sepsala také Lucka
zde.
Před odletem
Vše začíná 28.9., balím na erasmus do 55 l krosny, o které Lucka prohlásila "To je moc malé!". Oblečením zaplněná krosna váží 14 kg (limit daný přepravní společností je 20 kg). Příruční zavazadlo váží daleko víc, než povolených 8 kg, ale to stejně po cestě ani jednou nikde nikdo nevážil ani neměřil. Bohužel, příruční zavazadlo jsem nacpal elektronikou (která se musí na letišti vybalit a ukázat) a tekutinami typu opalovací krém nebo roztok na čočky, které ani v příručním zavazadle být nesmí. Takže nastalo první "přebalování", kdy jsem všechny zmíněné věci nahradil za boty a objemnou mikinu z krosny a naopak. Výsledkem byla krosna o 17 kg+ a příruční zavazadlo opět těžké jak cyp. To mi umožnilo do vršku krosny navíc v Brně nacpat láhev slivovice, která by jinak na věky věků strašila na privátě, kde se do té doby jen tak válela.
Nutno podotknout, že věci v krosně jsem zabalil tak, že se tam opravdu nic víc nevešlo a jakékoliv vybalování jinde, než v místě ubytování v Heraklionu nepřipadalo v úvahu (protože bych to prostě zpět nesbalil). Takže ten samý den večer jsem měl k dispozici pouze věci z vrchu krosny a příruční zavazadlo. Což byla pouze základní hygiena. Takže sprcháč nebo náhradní spodní prádlo bylo beznadějně zahrabané někde v polovině krosny. Však co se děje, jeden den snad přežiju ne? Stačí vyčistit zuby a trochu se na další den vyspat.
Druhý den, 29.9. byl naplánovaný odjezd z Brna na letiště ve Vídni. Tom si ráno šel ještě vyřizovat řidičák. K jeho smůle zrovna v ten den nebyly úřední hodiny, a i když se mu podařilo ukecat jednu úřednici, aby mu žádost vyřídila, kvůli špatnému formátu rodného čísla na jednom z dokladů si bude stejně muset 4 měsíce počkat.
Vídeň
Vídeň vypadá krásně. Určitě někdy musím vyrazit na výlet jen do ní. Cesta byla velmi ... horká. Ten den bylo opravdu teplo. Když jsme dojeli na letiště, byl chvilku problém s tím, kde zaparkovat a zda to opravdu stojí tolik, kolik je napsáno na té ceduli (více, jak €5 za dvě hodiny stání). Já jako jediný trotl táhl na zádech krosnu, příruční zavazadlo vepředu na břiše a mikinu v ruce. Takže jsem byl samozřejmě nejvíc splavený.
Poučení č. 1: Na cesty je opravdu lepší kufr na kolečkách, místo krosny.
Proč? Za prvé, lépe se tahá téměř všude. Kromě schodů. Ale ty zase skoro nikde nejsou. Za druhé, lépe se balí do fólie. Za třetí, není potřeba jej tak nacpat a oblečení pak nevypadá, jak krávě z huby vytažené. Za čtvrté, díky tomu, že nemá žádné vyčnívající uši, nebude v Aténách bráno jako speciální zavazadlo a nebudete ho muset tahat přes půlku letiště k jinému odbavovacímu místu.
Na letišti ve Vídni jsme našli podle gigantických informačních tabulí, kde je odbavení pro náš let. Zde jsme čekali asi hodinu, protože jsme tam přišli skoro úplně první. Já měl s sebou fólii na zabalení krosny (protože Lucka strašila, že po příletu bude moje zavazadlo vypadat, jak kdyby ho někdo dal do drtiče na odpadky, pokud si ho nezabalím). Doma jsem si ze zásob balící fólie odmotal dostatečný kus tak, aby ještě něco zbylo. Nakonec spíš ještě něco chybělo. Samozřejmě jsem byl jediný, kdo si zavazadlo balil. Ostatní pak došli k závěru, že by si také zavazadlo mohli zabalit, takže se Tom vydal koupit potravinářskou fólii do nedaleké Billy (nebo něčeho takového). Na fotce je vidět, co přinesl. Prý si to tam "půjčil, ale asi o tom nevědí" :D. Takže každý ušetřil €8 za strojové balení zavazadel. U odbavení nám nakonec zavazadla ani nevážili.
Po průchodu bránou na detekci kovů, u které jsme museli vyndat z příručního zavazadla všechnu větší elektroniku (notebook, foťák s objektivem), jsme pokračovali k naší gate. Tam jsme měli čekat 2 hodiny na odlet, který se ovšem díky zpoždění protáhl o další necelé 2 hodiny! Ještě že tam byly zásuvky.
Když nás konečně pustili do letadla, čekali jsme tam další hodinu, než jsme vůbec odletěli. Zřejmě proto, aby nám kvůli více jak dvouhodinovému zpoždění nemuseli dávat poukazy na jídlo.
Cesta do Atén proběhla hladce, bez velkých turbulencí. V letadle jsme dostali celkem dobrou večeři, což přišlo vhod. Letadlo letělo v 11 km nad zemí a venku bylo -60 °C.
Atény
Do Atén jsme dorazili s velkým zpožděním. Takže nebylo ani moc překvapující, že tam na nás ten večer již žádné letadlo do Heraklionu nečekalo. Problém číslo 1: Kde jsou naše zavazadla? Podle původního plánu je měli jenom přeložit do jiného letadla a my měli přestoupit. Teď je ale nebylo kam přeložit. Problém číslo 2: Jak se dostaneme do Heraklionu?
Zašli jsme na letištní informace, kde nás paní lámanou angličtinou (no, naše vlastně taky nebyla nijak excelentní) poslala přímo na informace naší přepravní společnosti Aegean Airlines. Tam jsme jim vysvětlili, že naše letadlo uletělo a zeptali se, kde jsou naše zavazadla. Dostali jsme ubytování v hotelu Mare Nostrum, u východu 5 nás mě vyzvednout autobus a naše zavazadla jsme si měli vyzvednout o patro níže.
Po průchodu ochrankou u dveří (usměvavá řecká paní), nám jiná řecká paní u přepážky nejprve oznámila, že naše zavazadla odletěla do Heraklionu. Lucka na ní hodila nechápavý výraz a paní hodila ještě více nechápavý výraz. V zápětí prohlásila, že naši brouci (tj. zavazadla) budou za chvíli na páse 10 ("your bugs will be..."). Řekové o našich broucích mluvili celkem často.
Hodinu jsme čekali na autobus, co nás měl odvézt do hotelu. Autobusů tam bylo hodně, ale žádný nevypadal, že by nás někam zadarmo odvezl. Když jsme naběhli zpět na informace, dozvěděli jsme se, že už tam na nás někde čeká. No, čekal na parkovišti asi 200 m od východu 5...
Pasáž nevhodná pro čtení rodinou:
Místo autobusu to byl mikrobus, do kterého se nás nacpalo i s řidičem devět. Tři místa neměla funkční bezpečnostní pásy. Řidiči v Řecku si s nějakým dopravním zákonem hlavu nelámou (dokonce bych věřil, že ani žádný nemají). Několikrát se stalo, že jsme jeli minuty v protisměru, i když jízdní pruhy oddělovala dvojitá plná čára.
Do místa ubytování jsme dorazili naštěstí v pořádku. Hotel Mare Nostrum (námi občas přejmenovávaný na "Mare Monstrum" nebo "Rio Mare") byl velmi luxusní. A navíc, zadarmo.
Na rozdíl od jídla a ubytování, internet bychom si museli zaplatit. Divné, u tak luxusního hotelu bych čekal, že bude zadarmo a všude. Ale potom, co na mě na erárním PC s Windows XP ve vstupní hale vybafla obrazovka (na obrázku níže), bych se na ten internet radši ani nepřipojoval.Jediné,
čeho jsem dosáhl, bylo puštění Internet Exploreru, který ovšem ihned spadl.
Letiště nám také zaplatilo večeři a snídani. Večeře byla trochu netradiční - dostali jsme čtyři toasty (moc dobré), zasypané brambůrkami. Ráno mě ani Vláďovi nezvonil budík, takže nás probudila až Lucka, která na nás klepala při odchodu. V kvapu jsme se oblékli a naběhli dolů na snídani, která byla formou švédských stolů. Bohužel jsme na ni měli sotva 10 minut, takže jediný zážitek, co jsme z toho měli, byla šance na získání žaludečních vředů.
Po hektické snídani byla naše zavazadla již téměř naložená do jednoho taxíku (den předtím taxikáři stávkovali, proto jsme jeli minibusem). Naskočil jsem do taxíku, než jsem zavřel dveře, taxík se rozjel, přejel mi nohu, a bez ohledu na dopravní značení jsme si to vesele metelili zpět na letiště. Když jsme dorazili na místo, taxikář nás zkásnul o nechutnou sumu €30 (kterou nám naštěstí proplatili u informační přepážky naší letecké společnosti).
I když nám předchozí den na informacích řekli, že stačí být na letšti v 7 (tedy hodinu před odletem), ukázalo se, že být tam třeba dvě hodiny předem by vůbec nebylo na škodu. Na odbavení tam čekalo velké množství lidí. My si měli, stejně jako ostatní, udělat základní odbavení u nějakých terminálů (což jsme nevěděli) a poté si nechat odbavit zavazadla. Tak jsme se nacpali k jedné přepážce, co byla zrovna volná. Tam nám udělali i to základní odbavení (s nepříliš velkou dávkou radosti). Opět jsme si nechali zvážit zavazadla, s mým mě poslali k odbavení skoro přes celé letiště, protože krosna měla vyčnívající uši. Následně jsme opět prošli detektorem kovů, nacpali nás do stejného letadla, letuška opět pozdravila "ja sas", zase nám dala bonbón se slovy "karamela parakalo" a tradáá, letíme směr Heraklion.
Heraklion (Ηράκλειο)
První věc, které si po výstupu z letadla pravděpodobně všimnete, jsou vysoké hory v okolí, silný vítr a že všechny texty jsou napsané v alfabetě, které vůbec nerozumíte.
Cesta a hotely
Na letišti jsme si podle informační tabule našli zavazadla, vyšli ven a vydali se hledat bus k našemu hotelu. Lucka s Tomem (Tucka) tu byli již o prázdninách, takže jsme naštěstí věděli, kam jet (busem 6, směr Amudara). Od cedule "Santa Elena 150m" to bylo vtipně 150 metrů k další ceduli Santa Elena, odkud jsme se konečně dostali k hotelu.
Od Tucky jsme věděli, že lepší bude vedlejší Park Hotel, stejně jsme se šli ale nejdřív podívat do Santa Eleny. Pokoje byly
STRAŠNÉ. Málo místa, skoro žádný nábytek, tma, švábi, mravenci a kdoví co ještě. K tomu cena 200-250 € za měsíc / pokoj pro 2 lidi (samozřejmě to dle pozdějšího doslechu bylo €250) + elektřina extra. Tak to jsme si řekli "to snad ne", já si ještě řekl "to radši umřu, než abych bydlel tady" a šli jsme o dům dál (doslova).
Park Hotel vlastní stejná rodina jako Santa Elenu, ale jsou spolu nějak rozhádaní a tvoří víceméně konkurenci sobě navzájem. Tak jsme toho rovnou využili při smlouvání o ceně. Zde byly pokoje naprosto nesrovnatelné. Nabídli nám rovnou pokoj pro 3, předělaný na pokoj pro 2 (odebrala se jedna postel), takže hromada místa. Na pokoji kuchyňský kout, lednička, každý pokoj má k dispozici balkón se stolkem a židlemi a vlastní koupelnu se sprchovým koutem a záchodem. Řekli jsme, že jsme byli v Santa Eleně, že nám nabídli bydlení za 200-230 € a že za €230 bychom pokoje vzali. Spokojenost na obou stranách.
Jediné, co tu trochu chybí, je vybavení pro dlouhodobější bydlení. Musíme sehnat nějaké koště, hadr na podlahu, nádobí a prostředky na jejich mytí, povlečení (to co tu je máme zapůjčené dočasně), rychlovarnou konvici, sporák (máme jej slíbený, ale dostaneme kdoví kdy). Jelikož se tu také elektřina platí zvlášť, vyměnili jsme naše 60W žárovky v pokoji za 11W a 9W úsporné žárovky z chodby o stejné svítivosti.
Internet je tu k dispozici přes wifi z chodby (ale není to žádný zázrak), nebo přes kabel ve zdi na pokoji (bohužel, pouze jedna přípojka).
V hotelu je navíc k dispozici bazén, posilovna, krytá společenská místnost, kde se dají dělat party a majitel za ne příliš vysoký poplatek i nakoupí a uvaří hromady jídla. Majitelé hotelu jsou docela příjemní a kdysi měli i smlouvu s nějakou českou cestovkou z Kladna (dodnes je její samolepka na vstupních dveřích).
Počasí
Zdejší počasí se momentálně vyznačuje množstvím mraků, ze kterých neprší (zatím) a teplotami nad 22°C ve dne a nad 16°C v noci. Od moře bez přestání fouká silný vítr. Když je vedro, je to celkem příjemné. Když je venku okolo 20°C, už ani moc ne. Moře je 300 metrů od hotelu, je teplé, a když fouká vítr, ani se vám nechce z vody, protože je v ní větší teplo, než venku. Na druhou stranu, vítr funguje jako gigantický fén, takže hned uschnete.
Obecné poznatky
 | Vzít si s sebou velké balení řízků a chlebů.
Při cestování nikdy nevíte, co se může stát a kdy budete mít možnost se najíst. |
 | Sandále jsou nevhodná plážová obuv.
Písek z nohou nedostanete a v sandálech si díky němu pěkně sedřete nohu. Lépe žabky nebo pantofle. |
| Spát s čočkami, vyndat si je a pak se jít koupat do moře není dobrý nápad.
Slaná voda zřejmě dost dráždí oči. O to více, pokud už jsou podrážděné. Chvílemi jsem prostě neviděl. |
| Bílé kraťasy zasviněné od granátového jablka není dobré čistit hotelovým mýdlem.
Světle růžové fleky obarví na tmavě zelené, aniž by cokoliv vyčistilo. Sprchový gel adidas se ukázal jako lepší volba. |
Všechny fotografie jsou k vidění ve webovém albu
zde.
