Den D

Za D si každý laskavě doplní své oblíbené sprosté slovo začínající tímto písmenem. Asi bych měl být už zvyklý, že cestování mezi Brnem a Novým Borem s českými drahami není vždy, jak by si člověk představoval. Po nespočtu dvouhodinových čekání v Kolíně na přestup, protože vlak měl 11 minut zpoždění a já nestihl přípoj, po tom, co mi při takovém jednom čekání nabízel bezdomovec ke koupi napařovací žehličku "abych si vyžehlil oblek do tanečních" (které jsem měl v té době už čtyři roky úspěšně za sebou), po rozbitém pendolinu uprostřed pole a po cestování šesti osobními vlaky po sobě, by mě už asi nemělo nic překvapit. Bohužel, osud má stále nějaká shnilá esa v rukávu.

Popis onoho dne uvedu pro stručnost pouze v událostech doplněných časovou značkou (orientační). Uvidíte, že i když to ze začátku vypadalo nevinně, dopadlo to katastrofálně:

• 7:00 - zvoní budík, dnes mě čeká zkouška ve škole, posunu jej o hodinu a spím dál
• 8:00 - znovu budík, tentokrát vstávám. Zkouška je od 10h, tak si ještě něco zopakuji. Adaptér k notebooku mám bohužel sbalený na dně krosny, takže zapínám notebook na baterku. Dobiju si jí přece ve vlaku, už tam mají zásuvky.
• 10:00 - začíná zkouška. Katastrofa. Polovinu věcí netuším. Ambice na dobrou známku mizí. Pokud se dostanu na minimum potřebných bodů, budu nejšťastnější na světě.
• 12:50 - ten džus v albertovi za 20 Kč si kupovat na cestu vlakem radši nebudu. Stejně to je akorát sladká sr*čka.
• 13:35 - vlak z Brna do Kolína má 10 minut zpoždění, kupuji jízdenku v automatu.
• 13:50 - přijel obstarožní vlak třídy EC, samozřejmě bez zásuvek. Nevadí, notebook si zajisté dobiju po cestě z Kolína.
• 13:55 - nacházím volné kupé. Hodím krosnu do horní přihrádky nad hlavou.
• 13:56 - chybí mi mp3 přehrávač a sluchátka, sundávám krosnu pracně dolu a zase jí vracím zpět.
• 13:59 - v mp3 přehrávači se vybila baterie, opět sundávám krosnu kvůli baterkám a vracím jí zpět.
• 14:01 - při návratu krosny zpět se v krosně zapne holicí strojek. Samozřejmě je na dně krosny. Po třech minutách Radek vs. strojek 1:0.
• 14:20 - dnes, než dojedu domů, už nebudu moc telefon potřebovat. Co kdybych zkusil po cestě scanovat wifi sítě? (Jinými slovy, co kdybych si kompletně vybil baterku v telefonu?) Ale nechám si tak 50% baterky na cestu z Kolína.
• 15:10 - zlomový okamžik. Vlak náhle zastaví. Bylo cítit něco, jako když přejedete mrtvou krysu v autě. Někdo tvrdí, že viděl kolem okna letět kousky něčeho, jiní tvrdí, že vidí kouř. Já vidím špinavé okno. Najednou se vlakem začne linout nezaměnitelný smrad hořící gumy. Ano, nabrali jsme auto stojící na přejezdu a tlačili ho půl kilometru před sebou. Auto je v plamenech, nikdo ale nebyl zraněn (lidé z něj vystoupili). Takže věci letící kolem oken nebyly naštěstí lidské ostatky, ale pouze zbytky karoserie (která je nyní rozmetaná mezi přejezdem a místem našeho zastavení). Tu volant, tam chladič, uprostřed kolejiště polovina předku karoserie. Jsme vyhnáni z vlaku na nejbližší zastávku vesnice Uhersko. V tu chvíli jsme rád, že mám věci v krosně a nepokouším se (jako až překvapivé množství lidí) tahat kufr na kolečkách po 20cm vrstvě kamínků okolo kolejí.

• 15:46 - co je zajímavé na vesnici Uhersko? Kromě "nic" ještě také, že má absolutné nulové spojení s okolním světem mimo vlakovou dopravu (která je aktuálně díky nehodě mimo provoz). Co kdybych si zapnul notebook? Aha, pouze 18 minut zbývá do úplného vybití? To měl někdo ráno chytrý nápad. Mobil na tom není o moc lépe. Po dvacetiminutovém uploadu jedné fotky na Facebook zůstalo 20%. Přes ten EDGE to zrovna rychle nejelo. Navíc právě z Kolína odjel můj přestup.
• 17:46 - Z Kolína mi ujel další přestup. Já pořád trčím v Uhersku. Stejně, jako hromada dalších lidí. Navíc si mě už asi tak hodinu a půl prohlíží nějaký slizký strejda. Další zajímavost - podle původního plánu jsem měl zrovna přijíždět do Nového Boru.
• 18:10 - přijíždí dva autobusy, které nás mají odvézt do nedaleké vesnice, odkud již pojede osobní vlak až do Kolína. Samozřejmě by bylo potřeba autobusů tak pět, takže jsem byl rád, že jsem mohl stát kousek od dveří. Autobus byl nacpaný k prasknutí a kolem mě bylo pár lidí, co očividně (nebo spíš nosocitně) nikdy neslyšeli o deodorantu.
• 18:30 - drandíme si to v pomalém osobáku, co staví úplně všude směr Kolín. Naproti mě sedí nějaký oplzlý nerudný děda, co se právě rozhodl jíst ten nejsmradlavější sýr na světě. Jak kdyby ho vyráběl se svých týden neměněných mokrých ponožek. Ochotně vyhnal nějakou paní v Pardubicích se slovy "na Prahu si přestupte tady, v Kolíně to je strašný, to si ani nedokážete představit". Paní asi nikdy v Kolíně nebyla a děda zřejmě považuje podchod za vysoce matoucí, takže ho poslechla a možná tam ještě teď někde čeká na vlak, co nejel.
• 18:45 - KOLÍN! Radost nadarmo, touhle dobou do Nového Boru už nic nejede. Paní u informací mi ale vytiskla plán, podle kterého bych se měl dostat do České Lípy pomocí tří osobních vlaků, přes Nymburk a Mladou Boleslav ve 23:14. Jupí. Děkuji moc, třeba se domů dostanu ještě dnes! Ale prý si v České Lípě mám zajít na přepážku, a že mi prý vrátí peníze za zbytek cesty. Těch 11 korun mě totiž asi fakt hodně vytrhne... Baterie v mobilu pod 10%, využívám poslední zbytky na nalezení spoje z České Lípy. Je jenom jeden, ve 23:18. 4 minuty na přestup? Impossible is nothing.
• 20:00 - Nymburk. Mám docela hlad a další vlak mi jede za hodinu. Ve vestibulu je akorát automat se superdrahýma sušenkama. Tak to risknu a jdu se podívat do města.
• 20:15 - Telefon umřel, baterka dodělala. Jsem v centru města. Po cestě jsem potkal několik obchodů, všechny mají zavřeno od 5 odpoledne. Nymburk je asi docela vesnice. Na náměstí není nic. Ani asiati prodávající kočku a la gyros, ani pizza, prostě nic.
• 20:30 - zpět na vlakovém nádraží. Našel jsem zásuvku, kde bych si mohl dobít telefon!
• 20:31 - zásuvka nefunguje...
• 20:33 - automat se sušenkami opakovaně odmítá přijmout jakoukoliv minci z mojí peněženky. Dnes budu o hladu. A o žízni. Proč jsem si nekoupil ten džus?
• 20:40 - vlak má 20 minut zpoždění. Jupí. Aspoň v té Mladé Boleslavi nebudu muset čekat.
• 22:13 - v Mladé Boleslavi nastupuji do svého posledního vlaku. Někdo tam zapomněl vypnout topení (asi už od zimy), takže je tam nedýchatelno a suchým vzduchem vysušené kontaktní čočky v mých očích odmítají sloužit. Po cestě, stejně jako ve všech předchozích vlacích opět zastavujeme ve všech Prdelovicích a Řiťanech, i když tam nikdo nenastupuje ani nevystupuje.
• 23:14 - Česká Lípa, sprint s desetikilovou krosnou mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Je mi jedno, jestli mi odumírají nohy nebo ne. Teď nebo nikdy.
• 23:18 - dobíhám autobus včas. Protivný řidič mě už opravdu vytočit nemůže.
• 23:45 - konečně doma. S pouhým šesti hodinovým zpožděním.